Vzdělání je i v dnešní době považováno za nenahraditelné. A je to tak správně. Z historie se můžeme poučit, že edukace je základ pochopení rozdílnosti kultur a názorů. Je nezbytné pro to, abychom byli schopni vyhnout se situacím, které vedou k násilí. Jenže nic se nemá přehánět. Nacházíme se nyní v situaci, kdy se na vysokých školách dá studovat všechno možné včetně volného času. Snaha dosáhnout co nejvyššího vzdělání se kryje se snahou dosáhnout co nejlepších výsledků, titulů, a červených diplomů. Bohužel je toto prvotní snaha a touha po vědění, po tom pochopit, jak vše kolem nás funguje a vyznat se ve světě kolem sebe se posunuje až na druhé místo. Proto také kolem sebe může často slyšet nářky jako: a nač se toto učit, kdy to stejně v životě nevyužiju?
Měli bychom si uvědomit, že všechny známky, diplomy a osvědčená jsou jen papíry a symboly, které mají mít význam pro nás, abychom měli sami na sebe i objektivní pohled, co už umím a v čem se mám ještě zlepšit. Vždyť všechny tyto tituly a papíry jsou naprosto zbytečné, pokud to, co dosvědčují opravdu neumíme nebo neovládáme.
V poslední době vedou psychologové, pedagogové, a i rodiče dětí boj o tom, zda je prospěšnější děti hodnotit slovně či známkami. Není na to asi jednoduchá odpověď. Slovní hodnocení může snad být výmluvnější a může více vypovídat, ale pokud bude špatně napsáno může napáchat více škody než užitku. Snad by se dalo říci, že je to přece povinnost učitele napsat dobré hodnocení, aby si z něj mělo dítě co vzít. Ale je otázkou, zda naši přepracovaní učitelé nebudou psát toto hodnocení někdy po půlnoci, kdy se jim budou oči klížit únavou a jediná jejich snaha bude co nejdříve se dostat do postele. Snad kdybychom byli schopni zajistit jim lepší podmínky pro páci, mohli bychom po nich také chtít slovní hodnocení dětí, kterých mají více než si kdo z nás umí vůbec představit.
